Jizero!

Zrzavé buky, zlaté javory

pokrývají příkré stráně.

Někde má skála dlouhé vlasy

z převislých bledých trav.

Z převisů voda odkapává,

odměřuje vteřinu za vteřinou,

pramínky stékají do řeky,

mechem jsou zelené stěny nad hladinou.

Někde lze dohlédnouti na dno,

tam je řeka mělká, čirá,

tam řeka ve zpěněných peřejích zpívá

a na splavu blízko Vodní brány

Jizera mocným hlasem hřímá.

Nad jezem, Jizero,

tvá voda rychle proudí,

ale jsi tajemná, hluboká,

jsi jiná.

Vítala jsi mě sluncem,

teď nad tvým údolím je zataženo.

Po lávce visuté, podzimním lesem

do Semil kráčím a v duchu volám

tvé prastaré, jak ty krásné jméno.

(Složil Woÿta v sobotu 1. 11. 2025 na Riegrově stezce.)