🌊Čeněk Pekař

 *1962 v Hořicích

Můj první poetický text se zrodil v roce 1980 při hodině ČJ a literatury na gymnáziu v Mnichově Hradišti a od té doby už mě láska k poetickému či prozaickému slovu neopustila. Je se mnou dodnes a autorské psaní mi terapeuticky velmi pomohlo v zimě 2016/17, kdy mně bylo diagnostikováno onemocnění Parkinson. Po roce neschopenky jsem přešel do plného invalidního důchodu a naplno se ponořil do autorského psaní. Od roku 2018 do 2024 jsem napsal 11 knih (4 básnické sbírky (např. Devět truhlic ticha  nebo Bez ambice), 2 romány z plánované trilogie (Amnézie a Horizont událostí), Zenové Koány, autobiografie Můj přítel Parkinson, povídky a jako editor jsem pro Liter.cz udělal 2 knihy textů autoru z Literu), které vyšly jednak jako e-book ale zároveň i jako tištěná kniha ve vydavatelství: e-Knihyjedou.cz.

Udržuji v chodu 5 svých webu a postupně je integruji do jednoho na nové technologii i designu. (https://cenekpekar.wixstudio.com/doma/)

Mořská pěna

Mám ruce mužů, srdce žen,

jsem pro každého předurčena.

V okamžik, který nestřežen,

jsem perlivá jak mořská pěna.

Mám srdce mužské, ruce ženy,

jsem krátký nádech mezi steny.

V tichosti vášně umocněna,

jsem někdy muž a jindy žena.

Jsem přístav ženy uvnitř mužů,

jsem chvíle štěstí mezi věny.

V násilí lásku nevymůžu.

Sotva já zemřu, už mám pleny.

Jsem srdce mužské, ruce ženy.

Mám ruce mužů, srdce žen.

Utíkám napůl oblečený,

do půlky duše obnažen.

Jsem milován i zneuctěný.

V každém z vás...

já jsem

obsažen.

Maluji na zdi

Toho, co nechtěl jsem, toho mi nandali

jak sněhu hromadu do půli oken.

Na zeď si maluji snad z nudy mandaly,

líně mě sledují svým snovým okem.

Je tu i není tu, na tygru přijela,

náhle se zjevila přede mnou skokem.

Leknutí můžeš brát vztekle i zvesela.

Oči jak smaragdy, zlatý rám z loken.

Kůže jak z ebenu, jenom tak nevzplane.

Z tygra když svezla se zlehounka na zem,

na postel lehla si, že prý už nevstane.

Před ohněm prchal jsem, chytla mě lasem.

Pojď sem, ty darebo, marně mi utíkáš

nohy mi svázala, jak bych byl tele.

Hele ty tele, já nevím, kam pospícháš.

„Před činy nezdrhneš“, v hlavě se mele.

A tak tu pro radost dva stejní bláznící

být často klamáni, straší nás tresty.

Země je vlastně jen vesmírnou stanicí,

na které z žití – my skládáme testy.

Lampičky

Já stavím stany každé ráno

už hodně přes padesát let

když nepadá... tak volám mámo

pojď pojedeme na výlet.

Před léty vždycky rozjařeně

jen co jsi v sedlo usedla

my vrhali se proti stěně

ty skočit jsi ji dovedla.

Však dnešní ráno jak už běžně

je lásky moře poklidné

mám vykasáno na půl stěžně

tvé oči jsou zas nevinné.

Až jednou vyplujeme na jih

tam někde bude Nový svět

lampičky zhasnou, byly na líh

jak ptáci vrátíme se zpět.

Chyceni do sítě

Ve spleti jedniček a nul

jak poznat rychle, kdo je vůl?

Jak uznat rychle, zda je host

i ta, jíž starej říká kost?

Včera ji přitáh z knajpy bos,

na ksichtě ksicht a křivej nos.

„Chytla se mě fakt jako štěně“

hájí se, vůl, teď utrápeně.

No, znáte chlapy, jak to maj.

Různý je mrav, byť stejný kraj.

Ten můj hned vezme roli boss,

vidí v nás, blb, jen stádo koz.

Všichni však vědí, jak být cool:

vytáhnou činky, schovaj hůl,

zatáhnou vanu, vypnou hruď.

„Hmmm... no... špatné ... to ... není!“

suď jak suď.

Možná jsme my jen zapomněli,

co jsme tak rádi kdysi měli,

ten kradmý dotek ve tmě kina.

„Za smutkem tvým je vždy jen moje vina!“

Jen má je vina?

Že skočím jednou z Ostankina.

A přitom je s ním vlastně psina.

„Já prý jsem tolik... tolik jiná.“

On má tak... tak...

no... všechno v cajku,

že rychle hledám bílou vlajku.

Potom, když něžně jde do zteče,

v něm všechno tuhne,

ve mně teče.

A za tu cestu ke Klondiku

dostanem od vás plno lajků.

Však náhle přijde probuzení

do stavu, který snění mění

pomocí jedné holé věty.

Rány, co rozdám, vracíš mně ty.

Opět v tu známou realitu,

v níž všichni občas řveme světu

a máme při tom lživý hlas:

 „Sorry, já fakt teď nemám čas!“

Nemám čas...

já nemám čas!

Bude čas?

A co vy - máte čas?

No...

Není to škoda?

Prosím Vás...

(Čas... je jen iluze v každém z nás.)

Kapky ticha

když černá s bílou kují plány

že pro víc barev není svět

jen představte si temné lány

a žalem uschlý, bílý květ

na této divné šachovnici

si oba hráči dávaj mat

potom obě v zpovědnici

se místo lkaní začnou smát

když zlo si dobrem podá ruce

za nehty krev nezasychá

je černo-bílá, po záruce

po kapkách tiká do ticha

Záhadný hlas

Tisíce drobných světlušek postupně ozářilo scénu. Měnily intenzitu svého světla, pohasínaly až na samu hranici zdánlivé světelné smrti; aby se znovu zrodily. Povstaly z temnoty v nové síle a v mnohem intenzivnějším, bdělejším vědomí. Jediné, na co se Kaileen zmohla, bylo opět pouze „otevřít ústa.“ Pak, v tichém chrámu její duše, se náhle zažehla jiskra. Opatrně zkoumala zdánlivě neznámé prostředí, do něhož jí bylo dáno se zrodit, a čekala. Ona si na Kaileen už vzpomněla a dobře si uvědomovala, že nyní je řada na druhé straně. Na té, jež tak nerozhodně přešlapuje na místě, aby však nakonec přece jen otevřela okno svého vědomí.

Kaileen naštěstí velmi dobře pochopila tu palčivou touhu po svobodě, s jakou její jiskra bojovala, a tak nechala jiskru vyletět a plně se oddat sama sobě. Ta v prvotní euforii, uchvácena silou přítomného okamžiku a nabízenou svobodou se vyřítila oknem ven.

„Mohla ses alespoň rozloučit a...,“ nakousla pro sebe myšlenku Kaileen, aby se ovšem myšlené vzápětí také i uskutečnilo. Jiskra se zastavila v letu, otočila se a v jejím pohledu bylo obsaženo vše. Nemusela dodávat vůbec nic navíc, třeba o tom, jak hluboce Kaileen miluje; neboť v těch mnoha životech, co spolu již prožily, to bylo obsaženo.

Obklopena neviděnou nádherou vskutku úchvatného dómu, klesla Kai v pláči na zem. A s každou slzou se uvolňovala její dávná duševní zranění a bolístky. Pak, když slzy odplavily všechen marast dávných zim, slyšela odněkud z prostoru melodický a uklidňující hlas, aby ho vzápětí následovala postava, která se zjevila za jejími zády.

Záhadná bytost zahalená v jakési kápi došla blíž a opatrně, aby ji nevylekala, pronesla: „Víte, Kaileen, vy jste mě opravdu velmi, velmi překvapila!“

Slovo hlas ovšem vůbec nevystihuje tu úžasnou komplexnost projevu astrální komunikace. Je těžké popsat slovy něco, co k plnému pochopení potřebuje osobní prožitek. Vy prostě jen intenzivně vnímáte pocity a myšlenky druhé osoby, chápete její pohnutky, bez zkreslujících informací ega tak běžných ze situací z „normální“ lidské komunikace. Tento astrální komunikační nástroj, říkejme mu třeba „telepatický hlas“, se pro Kaileen rozhodně stal prozatím nejdůležitějším astrálním zážitkem.

(z románu Horizont událostí)