*1966 v Praze
Absolvovala Střední průmyslovou školu grafickou, obor propagační výtvarnictví - grafická úprava tiskovin. Od roku 1989 žije v Mnichově Hradišti. Více než deset let vydávala městský Zpravodaj, v letech 1993 – 1997 vedla oddělení propagace Domu kultury Škoda Mladá Boleslav. Od roku 2006 působí jako správce městského hřbitova.
Co se týče poezie, považuje se už (skoro věky) za zkušenou, věčně začínající, která píše občas, ve vlnách, většinou "do šuplíku".
Několik básní jí vyšlo ve Zpravodaji - později Kamelotu Mnichova Hradiště, Boleslavském deníku a vlastivědném sborníku Od Ještěda k Troskám. Kdysi zaznamenala úspěch v literární soutěži Trapsavec. Báseň Čekání na svítání na Mariánské vyhlídce byla v roce 2024 vybrána do mnichovohradišťského Poesiomatu.
Čekání na svítání na Mariánské vyhlídce
Když do rozbřesku dlouho je
a ranní ptáci zimou ještě spí,
tak batoh nahodit si... a s foťákem se vydat tmou.
Kraj skalních měst mě láká,
kraj pověstí a tajemství
a provází mne ticho a hvězdy nade mnou.
Kus cesty lesem, spíše po paměti,
a pozor na schody a na kořeny stromů –
jen dotknout očima se směti
té hloubky věží, skal a dómů.
Tu defilují skály mnoha jmen
a draků, těch už netřeba se bát.
Ač Bajaju nám vysnil jenom sen,
tak zámek princeznin tu přesto zůstal stát.
Pak prosvětlí se stromy v konci cesty
a skalní ostroh, čnící nade vším –
tam, nad pískem, mořem stvořenými městy
je čekání na světlo slunce, nebo stín.
Dráček, Orloj, Sarkofág...
a kdo ví, jaké ještě –
ty věže v šeru dole znám,
však od Ještědu příslib deště.
Pak vítr v bucích šumí listovím
a nad obzorem pomalu už svítá,
tam, za Kozákovem, co já vím –
tam někdo možná slunce vítá.
Dnes nevyšlo to.
Zde nad hřbitovem, co spí kluci z hor –
tak zas další ráno vstanu
a půjdu hledat k ránu
ten věčný obraz, plný metafor.
Vstát ve dvě ráno k cestě za sluncem?
Zdá se to moc, anebo málo –
jen blázen, co zná chuť svítání,
ten ví, že to za to stálo...
Jsme
Jsme dva
Já a Ty
Ty a já
Jsme dva
a slova bláznivá
Jsme
a čas náš letí jako pták
Jsme dva
okřídlení
touhou vzlétnout do oblak
Jsme dva
a mezi námi žádný stín
Jsme dva
A milujem se
stále
Víc
anebo míň
* * *
Nikdy jsme se vlastně nesešli,
už neznám barvu Tvých očí
a marně se ztrácím v lidstvu
stopujíce ty jedny,
Tvé, šlépěje
Nikdy jsme se nesešli
a přesto vím,
že ta stopa
před mým prahem
je Tvá...
Pojď se mnou do skal
Pojď se mnou do skal -
Říkala jsem -
Pojď,
ať znovu ucítíme v dlaních
tu zrádně pevnou drsnost jejich boků
Ten dotek, je jak pohlazení tvé mozolnaté dlaně
na mé kůži
Pojď -
Český ráj za dveřmi,
a tak svádím, házím jablky,
abychom s tím naším nákladem vystoupali
až na vrchol Modlitby,
ozářený plamenným mečem
zapadajícího slunce,
který nevyhání
Český ráj -
krajina zažloutlých zpráv
o pravěkém bylo nebylo,
krajina v létě i v zimě
drsně něžná, krásná, zrádná,
krajina stop minulosti v písku -
Krajina moje, kterou ti nabízím.
Pojď se mnou do skal.
A vy, skály,
pískovce ohlazené tisíci šlépějů a doteků,
ukažte nám tu svou
jen o maličko cennější stranu téže mince
ať se můžeme bez obav probírat
albem vašich zvrásnělých tváří,
konečky prstů hmatat po neviditelném a pevném
spojeni lanem
na věčnost -
Protože ten náklad,
který se bez pohromy
snažíme věčně
jak Sisyfos
vynášet na vrcholky ráje Českého
tíží -
Štědrovečerní les (Klokočka)
Tiše sněhem kráčíš v šeru podvečerním
vždy je na co myslet, vzpomínaje věrných
Lidé blízcí, co už nejsou, vždy tu budou s námi
Svatý večer a noc zimní otevírá brány
Větve s jíním chladně kynou, nad cestou se sklánějí,
půjdeš poutí vždycky jinou, k cíli hledíš s nadějí
Pod obzorem lesy tmí se, potok svírá ledu spár
Ze stop nikdo nedozví se kdo tu v štědrý večer stál
Nad Jizerou k Braňce lesa cestou samá znamení,
v spleti stezek srdce plesá - snad to není mámení?
Kaplička tam, v lesů hloubi, za ní dál je Bílý kříž
Větve sklánějí se v loubí i člověk sám, níž a níž...
V majestátním chrámu noci baldachýnem tisíc hvězd
Snílkům není ku pomoci nikdo, kdo zná tíhu nést
Vločky studí, dlaně hřejí, světla vůkol, zvláštní sen -
krásnou cestu lesem přeji, ať je šťastný Štědrý den!
HIC SUNT LEONES
A tak,
stále zakopávaje o svoji Ameriku,
pospícháme učinit nádherný objev
na smetiště dějin.
Sedáme si pod kvetoucí stromy,
ale jablka se našim hlavám jaksi vyhýbají
Z tisíců směrů
nás jediný dovede v místa,
kde jsou lvi
a přesto marníme čas
procházkami po zooparcích
Čekáme na časy, jež přijdou,
aby přinesly nové, dosud nenalezené,
a přesto důvěrně známé
Hledáme cestu
nevyježděnou koly automobilů,
ale vrstevnice paměti Země
v sobě skrývají
šlépěje tisíciletí -
A přesto nás to láká.
Hledat bílá místa
břehy nedotčené
a cesty nevyšlapané.
Cesty svoje.
V proudu
Teď stojíme
a proud nám podtrhává nohy
Protože
vrhajíce se do zčeřených vod dnešků,
poznali jsme,
že za námi se zakalují včerejší
Nedohlédneme na dno
Ani na protější břeh,
natož na zítřejší
A přesto jdeme dál
postrkujíce před sebou
vor svých snů a představ
Nabíráme vodu
a vybíráme vodu
a déšť...
I kapky mohou dělat kola
na hladině dnů
- vždycky je někdo,
kdo čeří stojaté vody -
A tak zas a znovu,
držíce se za ruce,
jdeme dál
čelit
proudu
Žádné komentáře:
Okomentovat