🌊Woÿta

 Woÿta

*1991 v Mladé Boleslavi

Občanským jménem Vojtěch Jan Kotek. Žiji v Benátkách nad Jizerou. Jsem vystudovaný knihkupec. V letech 2014 - 2019 dobrovolník v domově seniorů, dnes amatérský fotograf a básník putující českou krajinou. O svou tvorbu se s lidmi dělím na autorských čteních a na YouTube v cyklu Literární koutek, do něhož si občas zvu i jiné literáty.

Dosud vydané knihy:

Vnitřní země (Pasparta, 2022)

Ztracená osada

Doznívá volání

kohouta ze dna údolí.

V osadě ztracené mezi vrchy,

v osadě ztracené mezi palouky,

v osadě ztracené mezi hvozdy a skalami

po tobě ani pes nezaštěká.

Silnice tě sem nedovede,

jen lesní pěšina, která se kroutí,

stoupá k nebi a padá do dolin -

zadní cesta červeně značená

od skalních světniček

za hradem Valečovem

k sadům pod Mužským.

Tím krajem se často bouře honí,

často je provazy dešťů bičován.

Dnes ti však do zad slunce září,

obklopeno jen bílými obláčky

ze všech stran.

Snad,

že se kvapem blíží zimní slunovrat 

a po něm sváteční, vzácný den,

kdy lidmi nejvíce je veleben

náš Pán.

(osada Bunclava v Příhrazských skalách, 18. 12. 2024)

Noční řeka

Když se setmí,

snad i řeka jinak plyne.

Černé siluety stromů

poslouchají její tichý hlas,

její neslyšné vyprávění,

co spatřila během pouti z hor.

Když se setmí,

mineš se na úzké pěšině

jen s jediným chodcem,

kráčejícím z města ven.

Poslední pták v hnízdě zašvitoří,

poslední zbytky světla hasnou

nad pobřežním hájkem.

Poslední kroky vedou tmou

kolem zahrádky ve stráni,

zapadlou uličkou,

kde dokonce i lampy

místy zapomněly žhnout.

Když docela se setmí,

když mezi oblaky hvězdy vysvitnou,

všechno necháš

noční vodou plout.

Podléšky

Na příkrém srázu

nad vodou, která se vylila z břehů,

vidíš na sto světle fialových kvítků.

Podléšky.

Mezi podléškami

pomalu tančíš na křivolaké pěšině,

jak kočka našlapuješ na kořeny,

skláníš se pod padlými kmeny

a někdy se krčíš

s rukama opřenýma o hlínu.

Na každém kroku tady záleží,

každý je třeba vážit,

každý správný tě oddaluje od neštěstí.

Přece však na hraně,

pár palců od strže

opřeš záda o mechem obalený strom

a v dřepu

jako děcko zblízka obdivuješ

plejády něžných květů.

Listy na sněhu

Listy na sněhu -

školáci se koulují

krok od propasti

Chodec

Jsem jenom chodec mezi kapkami deště.

Jsem jenom nepatrná tečka

uprostřed majestátu tichých hájů.

Jsem jenom jedno z plejády božích dětí

jako ty, mechem obrostlý strome,

jako ty, bílá květino,

jako ty, zpívající ptáčku nad mou hlavou.

Tak na co a proč si vlastně hraju?

(cestou z Klokočky do Nové Vsi, 23. 4. 2023)

Za kovanou bránou

Polonahý mužík vyšplhal na hradební zeď, zvedl nad hlavu těžký balvan - a na místě v okamžiku zkameněl. Lampa se schovala do větví rozkvetlého bezu.

Kovanou zadní bránou projdu z města do svěže zeleného háje. Hlína pěšin je po dešti vlhká a měkká, listy břečťanu a dalšího býlí se blýskají. Podrostem v příkrém srázu pode mnou se jako malý černý stín mihne kos. Ptačí trylky se mísí se šumem vánku v korunách a lidskými hlasy ze hřiště na kopanou.

Jaro je v plném proudu. Místy však zeleň bujícího života protne klikatá čára, temně rudá jako zaschlá krev. Zde, málokým povšimnuty, pomalu mizí vzpomínky lesa na loňský podzim.

Nad údolím

Z travnaté polní cesty pozoruji svět.

Nalevo se mezi odkvetlou řepkou červenají vlčí máky. Napravo pozvolna zlátne obilí. Za polem je údolí, jímž se jako stříbřitá stuha vine řeka Jizera. Za údolím se táhnou další lány a lesy. Před sebou, za boční větví údolí, vidím s každým krokem jasněji kostel v Horkách.

Nad pěšinou, kterou právě šlapu, se třepetají motýli: většinou bělásci, občas paví oko. Větvičkami keřů a korunami stromků profukuje chladivý větřík.

Míjím zapomenutá, šedivá boží muka. Pár kroků - a již mě silnice vede alejí do vsi. Jak pomalu klesám, provází mě jen vítr, zpěv ptáků a slunce, které se zrovna ukázalo mezi oblaky. Projíždějící auta by se dala spočítat na prstech jedné ruky.

Blížím se k zatáčce. Není za ni vidět, tak přecházím na pravou stranu.

Mezi prvními domky vesnice panuje klid. Jen pes za nedalekým plotem na mě, tichého přivandrovalce z neznáma, štěkotem upozorní svého pána.

Šumící koruny, jeden pták... a dál už nic. Ticho.