*1961 v Mladé Boleslavi
Básník, hudebník, novinář, bloger, programátor a pořadatel kulturních akcí. Od roku 2018 pobývá v Praze.
Je jedním z autorů, kteří přispěli do almanachu Žižkovskej Montmártr (2015). Samostatně vydal knihy Shaalendář a Hádes.
Publikuje na blogu idnes.cz, kde mimo jiné vytvořil projekty Vzpomínáček či Veršotepárna.
Zapomenutý trubadúr
Komediant ‐ klaun i šašek
Zapomenutý trubadúr
Můj život jsou stovky frašek
Komediant - klaun i šašek
Co je moje je i vaše
Svázaný spoustou ligatur
Komediant - klaun i šašek
Zapomenutý trubadúr
Hraju pro potěchu krásek
Blues nebo třeba kancóny
V čase jsem se trochu zasek
Hraju pro potěchu krásek
Úsměv mám pod maskou vrásek
Dál vyhrávám pod balkóny
Hraju pro potěchu krásek
Blues nebo třeba kancóny
Stejný jsem jako zamlada
Pořád jsem zkrátka stejný vůl
život není jen zahrada
Stejný jsem jako zamlada
Hraje se hořká balada
Do ran sám sobě sypu sůl
Stejný jsem jako zamlada
Pořád jsem zkrátka stejný vůl
Dávno mi není dvacet let
Dál tu svoji káru vláčím
Na hrbu křížků víc než pět
Dávno mi není dvacet let
Svět se mnou ještě nezamet
Tak ještě snad s dechem stačím
Dávno mi není dvacet let
Dál tu svoji káru vláčím
Komediant - klaun i šašek
Zapomenutý trubadúr
Můj život jsou stovky frašek
Komediant - klaun i šašek
Co je moje je i vaše
Svázaný spoustou ligatur
Komediant - klaun i šašek
Zapomenutý trubadúr
Sudá - lichá
Sedáme Lásce na opyši
A chtěli bychom být zas sudí
My kteří zůstáváme liší
Sedáme Lásce na opyši
My nejsme těmi co se liší
Amore hoď nás do osudí
Sedáme Lásce na opyši
A chtěli bychom být zas sudí
Sempre amorosamente (ma non troppo)
Toulaje se mám kapsy vysypané
Voda ne a ne se změnit ve víno
Tak zas o lásce sním nefalšované
Hledaje marně jablko Evino
Jsem zásadou jako ty kyselinou
Reakcí spolu vytvoříme sole
Ať nám to třeba nikdy neprominou
Ať říkají nám krávo nebo vole
Pak snad najdeme spolu vhodný lokál
Kde sedneme si k stolu u večeře
Ať mají všichni vztek a zlost a dopal
Zavřeme s prásknutím za světem dveře
I když je srpen v mém srdci je vesna
Já pořád nechci se probudit ze sna
Sonet
Až se chyby stanou ctnostmi
Až ctnosti budou chybami
Až vzteky budou nad radostmi
Až žáby budou rybami
Až svět nebude chtít být světem
Až ptáci neodletí v hejnech
Až nebude se chtít hrát dětem
Až se budem brodit v lejnech
Až nahmátnem v kapse obálku
Až už nám bude všechno jasné
Až vykašlem se na morálku
Až řeknem si poslední zhasne
To bude ta poslední meta
Až pak nastane konec světa
Běžím dál
(pantum)
Mrzne mi srdce - Absence něhy
Vavřínový věnec je živý plot
Myšlenky v kleci a podivný hřmot
Čas pádí a pryč jsou loňské sněhy
Vavřínový věnec je živý plot
Nelžu ti - lež má vždy krátké běhy
Čas pádí a pryč jsou loňské sněhy
Žene se - prchá - pádí o překot
Nelžu ti - lež má vždy krátké běhy
Lampa má doufám ještě dlouhý knot
Žene se - prchá - pádí o překot
Pryč pádí - kde jsou jen loňské sněhy
Hobo
Víte, kdo je to hobo? Hobo (v množném čísle se používá původní anglický tvar hoboes) je pojmenování pro tuláka. Termín vznikl ke konci 19. století v severozápadní části USA pro dělníky bez domova putující krajem. Společensky pod nimi stáli trampové, kteří v kontrastu s hoboes pracovali jen z donucení, a ještě níže "bums", kteří nepracovali vůbec. Hoboes cestovali načerno na vozech nákladních vlaků na nejrůznějších použitelných místech. V šedesátých letech vznikla kapela kolem bratří Ryvolových, která se jmenovala Hoboes.
Bylo to takový krásný páteční odpoledne, byl červen na přelomu jara a léta. Psal se rok 1984. Ve fabrice jsem měl padla, ranec sbalenej a před sebou dva týdny dovolený. Chtěl jsem si vyrazit na "Hobo vandr" na Šumavu. Těšil jsem se jak malej kluk. Pracoval jsem tenkrát v malé textilce na břehu Jizery. Nad branou byla cedule "TIBA n.p. záv. Josefův Důl". Pracoval jsem tam jako matkař. Ano, čtete správně, matkař, nikoli zmatkař. Zmatkař jsem byl sice také, ale matkař byl člověk, který míchal mateřské barvy tzv. matky, čemuž se v hantýrce zase říkalo kupírování. Jo, zakecal jsem se, povídání o fabrice nechám na nějaký další blog.
Takže jsem dorazil na nejbližší nádraží v Debři, vyčkal, až bude "vzduch čistý", nikde žádnej ajznboňák, vyhlédl si patřičný nákladní vagón a zalezl do něj. Takhle jsem se v podvečerních hodinách dostal na velké vlakové nádraží do Nymburka. Tady jsem zopakoval akci z Debře, čistej vzduch, vhodnej vagón, ustlal si v něm a vyčkával věcí příštích. Nákladní vlak se vydal na cestu za dobrodružstvím.
Ráno jsem se probudil a za dveřmi vagónu jsem viděl nádhernou kopcovitou krajinu zalitou mlžným oparem. Říkal jsem si: "Paráda, to musí být Šumava, ty vole, já to trefil". Na nejbližším nádraží vylezu. Přišlo to jak hrom z čistého nebe. Vlak zastavil a já četl nápis na nádražní ceduli. ČADCA! "Nodoprdele, tak ne Šumava, Kysucký Beskydy, neva, bude sranda."
V Čadci jsem potkal dva kluky, trampíky v mém věku. Ahoj, ahoj, zalomení palců atd. Měli s sebou koresponďák s pozváním od nějakého bači. Zlákalo mě to, slovo dalo slovo a vyrazil jsem s nimi. Na koresponďáku bylo psáno, že máme dojet do obce Nová Bystrica a u hospody se zeptat, jak se dostaneme na Brizgalky.
Co čert nechtěl, Nová Bystrica byla přesně ten typ obce, o kterém se říká "dlouhej jako Lovosice". Dlouhatánská nudle podél silnice. Hospod tam bylo asi sedm. Vystoupili jsme u hospody u kostelíka v centru a jali se vyptávat na Brizgalky. Z kopce kráčel dědula s dlouhými vlasy a vousy, na řetězu vedl krávu a vypadal jako starozákonní prorok.
Zeptali jsme se tedy: "Ujo, prosím vás, jak se dostaneme na Brizgalky?" Děd si přehodil řetěz s krávou přes rameno do levé ruky, pravicí ukázal do krpálu za sebou a pravil: "Pěť hodin furt hore". Co nám zbývalo?
Vydali jsme se tedy vzhůru. Po nějakých osmi hodinách "furt hore" jsme dorazili na mýtinu, kde bylo asi pět dřevěných baráků, kde si parta chlapů lila do hlav nějakou průzračnou kapalinu z decových sklenek.
Zopakovali jsme otázku: "Ujo, to jsou, prosím, Brizgalky?" Chlap tam kopnul dalšího panáka a povídá: "Gdzieże, tutaj jest Przegibek!" Ano, byli jme pár kilometrů v Polsku.
Tak jsme bloudili další dvě hodiny, než jsme dorazili na další mýtinu, kde byly dřevěné baráky jen asi tři, bylo zde stádečko ovcí, stádečko koz a starý bača. Hurá, byly to kýžené Brizgalky. Tady jsme strávili nádherný týden. Snažili jsme se žít jako ten starý bača. On žil tak, že jednou za uherský rok seběhl z kopců, v nůši si donesl chleba a špek a z toho žil. Večer pil borovičku, ráno žinčicu. Proti nám, klukům kolem pětadvaceti let, byl více než osmdesátiletý dědek jura.
Učili jsme se hrát na fujaru, zkoušeli jsme ovcím hrát na kytary. Ochutnali jsme vše, tady jsen poznal nejlepší sýr v mém životě, domácí parenicu z kozího mléka. Mňam, kdo nezažil, neuvěří.
Jak už jsem psal, byli jsme tam týden a bylo to skvělé. Když jsme se s dědou loučili, měli jsme ten idiotský nápad z těch kopců seběhnout. Nemohl jsem pak dva dny chodit. Ale o tom zas někdy jindy.
Žádné komentáře:
Okomentovat